Duben 2016

Moje propast

29. dubna 2016 v 22:31 | Asuka |  TT

Na poslední chvíli jsem se rozhodla napsat článek k tématu týdne. Původně jsem to chtěla psát trochu obecněji, ale moje momentální situace si vyžádala následující.

2. Den - Oblíbený opening

27. dubna 2016 v 16:32 | Asuka |  Anime Challenge
Ano, mám nějmíň pět článků vymyšlených, ale moje lenost mi nedovolí je napsat. Takže dneska si dám jen další díl týhle pohromy.
Ayo~
Jaksi jsem nevěděla jak to očíslovat, protože openingy je jedna z mála věcí, co nemám seřazených. Jsem schopná si hodiny lámat hlavu nad tím, zda je moje 2. nejoblíbenější skupina Got7 nebo Monsta X ale... Nikam to nevede. Na to mám ale už taky vymyšlený článek. Takže to tam je nějak náhodně seřazené. Jen upozorňuji, že tam nejsou openingy z anime, které jsem nedokoukala, protože se mi často stává, že opening je nejlepší část anime :D

1. Den - Oblíbené anime

23. dubna 2016 v 14:00 | Asuka |  Anime Challenge

Upřímně jsem musela celkem dost přemýšlet nad tím, co sem mám vlastně dát v prvním dni této challenge... Nakonec jsem se ale rozhodla vybrat 4 mé oblíbených anime, protože jedno prostě nejde.

Anime Challenge// kill meh

19. dubna 2016 v 19:29 | Asuka |  blog a já

Takže ohayo minna, zase tu jsem a proklínám se. Celý den tu sedím a 30x za den zkontroluju blog, i když vím, že tu nic nevýho nebude. Heh. Zrovna před pár dny, jsem si říkala jak je všechno ok a pak..

No. 6

17. dubna 2016 v 18:56 | Asuka |  Anime recenze

Název: No. 6
Počet epizod: 11
Anotace: Příběh je zasazený do No.6, města z budoucnosti roku 2013. Chlapec jménem Shion žije v exkluzivní oblasti No.6 od svých dvou let, vychovávaný jako člen nejvyšší elity. V noc jeho dvanáctých narozenin zachrání kluka, který si říká Nezumi (Krysa). Nezumi utíká před městskou Special Security Area a od toho okamžiku se Shionův život změní navždy…

Ohlédnutí zpět..

14. dubna 2016 v 7:00 | Asuka |  anime.

Psal se rok 2014. Byl začátek letních prázdnin a já v tu dobu byla závislá právě na tomhle songu. Poslouchala jsem to pořád.. Až jednou mě napadlo v tom sloupečku návrhů na sledování kliknout právě na toto (ano, přesně si pamatuji ten obrázek). A vlastně tahle blbost odstartovala moji závislost na nightcore. Sice už teď poslouchám spíš kpop, ale to asi všem došlo, že.. Věděla jsem, že takhle jsou nějaké animované seriály, ale snažte se něco hledat, když nevíte jak se to jmenuje.. Až jednou jsem narazila na článek s názvem "Jakou má nightcore spojitost s anime?" a přesně od té chvíle jsem věděla, co hledám.

Animelist + recenze

11. dubna 2016 v 20:11 | Asuka

Pokud máte zájem o recenzi na nějaké anime, pište do komentářů. (ale z nějakých anime si fakt pamatuje velký prd.)

▬ A
Amagami SS
Ao Haru Ride
Akame ga Kill!
Amnesia
Ao no Exorcist
Akatsuki no Yona

▬ B
Black Rock Shooter
Bungou Stray Dogs

▬ C
Clannad
Clannad After story

▬ D
Diabolik Lovers

▬ E
Elfen Lied

▬ F
Free!
Fullmetal Alchemist: Brotherhood

▬ G

H
Hota no Mori e
Haikyuu!!
Haikyuu!! Second Season
Haikyuu!!: Karasuno Koukou VS Shiratorizawa Gakuen Koukou

I

J
Junjou Romantica

K
K-ON!
Kaichou wa Maid-sama
Kyoukai no Kanata
Kuroshitsuji
Kuroshitsuji II
Kuroshitsuji: Book of Circus
Kuroshitsuji: Book of Murder

L

M
Mirai Nikki
Mirai Nikki OVA
Magi: The Labyrint of Magic

N
Noragami
Nazo no Kanojo X
Nazo no Kanojo X: Nazo no Natso Matsuri
Nagi no Asukara

O
Omamori Himari
Owari no Seraph
Owari no Seraph: Nagoya Kessen Hen

P

Q

R
Rosario + Vampire

S
Sukitte li na yo
Sankarea
Sword Art Online
Sword Art Online: Extra Edition
Seikon no Qwaser
Sakura trick
Strike the Blood

T
Tokyo Ghoul

U
Uta no Prince-sama: Maji Love 1000%

V
Vampire Knight

W

X

Y
Yuru Yuri
Yosuga no Sora
Yuri!!! on Ice

Z

>//< *~* 9.4. - angličtina a hubnutí

9. dubna 2016 v 15:29 | Asuka |  still breathing.

Často přemýšlím nad tím, co mám vlastně za problém. Když to tady na blog.cz čtu, jsou na tom lidi o dost hůř než já. Nedokážu si ale vysvětlit, proč prostě já, ta, která by si asi neměla na nic stěžovat, pořád má nějaký problém.. Jak jste si možná někteří přečetli tady, tak jsem celý tento týden chodila na hodiny angličtiny.. Musím uznat, že jsme hráli pár her, co nebyli zas tak špatné. Ale celý týden mi vždycky před první hodinou bylo špatně od žaludku a nemohla jsem se soustředit.. Jednou jsem tam tak stála uprostřed hodiny a myslela, že sebou seknu. Díky bohu, že se to nestalo. Asi by jsem se tam už nemohla ukázat, po tomhle. Co mě ale i mrzí je to, že si myslím že to bylo naprosto k ničemu, vyhozené peníze a já byla jen vydeptaná ze všeho.. A dokonce si jednou i máma všimla toho, že nevypadám dobře.. Agh. Jsem tak ráda, že už je konec. Žádný stres, už "jen" písemky. Už žádné řešení toho jak vypadám, toho co tam zkazím, toho jak se ztrapním. Už žádné řešení proč na mě sakra Šulc tak blbě čumí a ani stres z toho, že před Romanem vypadám jako ta největší trubka na škole. Prostě jen já a moje příšerná třída. Sice jsou hrozní a nemám je ráda, ale alespoň za ty roky trochu opadl ten stud z toho co udělám špatně..
A aby tu bylo i něco z jiného témata - zase, zase jsem se na to vykašlala. Pořád poslouchám jak támhleta zhubla, támhleta taky a támhleta mi pokaždý hlásí kolik kilo jí zbývá.. Asi nemám pevnou vůli no.. A vždycky se na to vykašlu.. Začínám se pomalu smiřovat s tím, že nikdy nebudu hubená. Nikdy nebudu mít tak rychlý metabolizmus, nikdy nepřestanu žrát ty prášky na tu blbou štítnou žlázu.. Ono je to vlastně stejně jedno - i když zhubnu, vždycky jsem schopná to za jeden jediný den zase nabrat. Pořád poslouchám jen to, jak jsem tlustá a nebo (to je ale ta menší skupina) mi říkají, že vypadám dobře, ať nic neměním. Dobře ale přece neznamená, že jsem hubená. Vím, že jsou na tom lidi hůř než já a že to mám s tou blbou nemocí asi o dost těžší, ale upřímně - člověk co mě nezná a chce mě urážet, tomu je jedno zda jsem nemocná nebo ne, pořád to bude říkat a já to budu poslouchat. Nebaví mě pořád jen myslet na to co smím a co ne, na to co dělám špatně, nebaví mě pořád se jen ve všem snažit a stresovat se.

3 měsíce~

6. dubna 2016 v 16:52 | Asuka |  blog a já
Waah, tohle video prostě miluju. Je to první (druhé, to první bylo vymazáno z youtube T.T) fmv na Taehyunga co jsem našla c: nikdy to neomrzí. Stejně jako to na Jungkooka a Jimina *_* ostatní členové mě chytli až později... :> přijde mi to jako nedávno, co jsem jim podlehla. No, je to už půl roku. (jako vážně půl roku... do té doby jsem neznala jediný jméno nějakýho člena a po tomhle s BTS, je ze mě dost velkej magor)

Ayo~
Ale k čemu jsou ty tři měsíce? Tenhle blog už mám tři měsíce (ok, skoro, až 10.4.) a... Asi by to pro mě nemělo být nějak důležitý, protože jsem hrozný tele a svůj první jsem blog smazala asi měsíc před rokem jeho existence *ukápla slza*. Ale! Tenhle blog je jinej... Za prvé proto, že tu nebyl jediný anime design. Můj starý blog neznal nic jiného než anime. Ale upřímně... Jsem ráda, že jsem si dala pauzu a začala tady. Nevím jak se mi to povedlo, ale pořád (ano! TŘI MĚSÍCE?!) mě to tu baví a nemusím se do psaní nutit. Myslím, že tenhle blog jde tím správným směrem. Tedy... Kvalita článků není asi nejlepší... Ale baví mě to a (i když je to až neuvěřitelné) sem někdo i tak chodí. Sice ne moc ale... Waaah! Thanks za všechny komentáře co tu necháváte. Bohužel ale nevím jak to bude teď se články protože... Prostě protože mám blbý období a články asi budou hlavně v podobě deníčku, takže tu nebude nouze o moje kecy a vylévání srdíčka. Jinak ale už makám na to animelistu :>
A jak se jinak máte? To, že se já mám blbě -či dobře, zase si nechci pořád jen stěžovat- se tu omílá (a i bude) pořád dokola. Chci slyšet vaše věci. Napište mi do komentářů co škola, anime, kpop, rodina, vy, problémy, pes nebo cokoliv, chci si taky přečíst jak žijete.

-v celém článku naleznete jen... jen blbosti-

Nechci tam chodit, ale přece ti to pomůže

4. dubna 2016 v 20:32 | Asuka |  still breathing.

Je to asi měsíc, co nám učitelka oznámila, že přijede rodilí mluvčí z USA do naší školy a každý, kdo bude chtít, může vypláznout skoro sedm stovek a strávit týden se třema hodinama angličtiny každý den, které vám tak moc pomohou, prej. Nebyla jsem z toho moc nadšná. Jsem naprosto nespolečenský typ. Vždycky mi dělalo problém třeba jen přednést básničku před třídou. I dnes se klepu když si mám koupit jízdenku, říct o šunku u pultu nebo třeba jít sama do kina. Nechtěla jsem tam jít, už mám zkušenost s tím jak to bude vypadat. Budeme hrát hry a mluvit uplně všichni. Kdyby jsem měla učitelce něco říct sama tak to zvládnu, ale před ostatními ne, hlavně ne v angličtině. Ale co mě nejvíc vadilo je, že to je spojené i s jinými třídami, obzvlášť s jednou která je pro všechny tak úžasná, ale já se i bojím projít kolem jejich dveří. Byla jsem rozhodlá tam nejít. Ale doma mi řekli, že mi to pomůže. Takže taralala, musím tam. Naivně jsem si po první dnešní hodině myslela, že to bude ok. Hned v zápětí se to ale všechno pokazilo a my hráli jednu hru. Nebudu psát o čem byla, ale i jediný náznak zasmátí mě naprosto rozhodil a já musela jít o přestávce na záchody se uklidnit. Počítala jsem minuty do konce hodiny a měla trauma z toho, že by jsem náhodou měla být na řadě já. Vím, že to tak mám a přesně kvůli tomuhle, jsem tam jít nechtěla. Když dnešní utrpení konečně skončilo, byla jsem z toho vážně na prášky a nejradši by jsem sebou někde sekla a brečela. Jen brečela.
Když jsem přišla domu a moje mamka se zeptala jak se mi to líbilo, nedokázala jsem předstírat nadšení a řekla, že se mi tam nelíbí. Odpoledně, když přijel domu i táta, následovala hádka. Poslali mě tam, ale teď tvrdili jak jsem to sama chtěla. Řekli "nevšímej si jich", ale to prostě neumím. Vyčetli mi, že to trvá už od školky a měla by jsem to už změnit, ale já nevím jak. Pak začali i o tom, co chci jednou v životě dělat. Neví jaké pro mě je být mezi těmi lidmi a bát se jen na někoho podívat. Přijdu si jak blázen, ale taky asi jsem. Už odmala jsem si myslela, že to není normální, takhle se bát a podle toho co jsem četla, by se s tím mělo něco dělat. Ale kdykoliv jen začnu s tím, že by možná nebylo špatné zajít k psychologovi, mě zastaví s tím, že jsem v pořádku. Nikdy jsem jim neřekla, co mě trápí a teď už to vypadá i tak, že po nocích brečím sama v pokoji.
Představa, že tam strávím ještě čtyři dny je pro mě nemyslitelná. Ať se snažím uklidnit jak chci, stejně pak začne hodina a já jsem v takovém transu, že se nemohu soustředit na nic. I když si říkám, že jsem lepší než oni, pořád mi není jedno zda se budou smát nebo ne.