Nechci tam chodit, ale přece ti to pomůže

4. dubna 2016 v 20:32 | Asuka |  still breathing.

Je to asi měsíc, co nám učitelka oznámila, že přijede rodilí mluvčí z USA do naší školy a každý, kdo bude chtít, může vypláznout skoro sedm stovek a strávit týden se třema hodinama angličtiny každý den, které vám tak moc pomohou, prej. Nebyla jsem z toho moc nadšná. Jsem naprosto nespolečenský typ. Vždycky mi dělalo problém třeba jen přednést básničku před třídou. I dnes se klepu když si mám koupit jízdenku, říct o šunku u pultu nebo třeba jít sama do kina. Nechtěla jsem tam jít, už mám zkušenost s tím jak to bude vypadat. Budeme hrát hry a mluvit uplně všichni. Kdyby jsem měla učitelce něco říct sama tak to zvládnu, ale před ostatními ne, hlavně ne v angličtině. Ale co mě nejvíc vadilo je, že to je spojené i s jinými třídami, obzvlášť s jednou která je pro všechny tak úžasná, ale já se i bojím projít kolem jejich dveří. Byla jsem rozhodlá tam nejít. Ale doma mi řekli, že mi to pomůže. Takže taralala, musím tam. Naivně jsem si po první dnešní hodině myslela, že to bude ok. Hned v zápětí se to ale všechno pokazilo a my hráli jednu hru. Nebudu psát o čem byla, ale i jediný náznak zasmátí mě naprosto rozhodil a já musela jít o přestávce na záchody se uklidnit. Počítala jsem minuty do konce hodiny a měla trauma z toho, že by jsem náhodou měla být na řadě já. Vím, že to tak mám a přesně kvůli tomuhle, jsem tam jít nechtěla. Když dnešní utrpení konečně skončilo, byla jsem z toho vážně na prášky a nejradši by jsem sebou někde sekla a brečela. Jen brečela.
Když jsem přišla domu a moje mamka se zeptala jak se mi to líbilo, nedokázala jsem předstírat nadšení a řekla, že se mi tam nelíbí. Odpoledně, když přijel domu i táta, následovala hádka. Poslali mě tam, ale teď tvrdili jak jsem to sama chtěla. Řekli "nevšímej si jich", ale to prostě neumím. Vyčetli mi, že to trvá už od školky a měla by jsem to už změnit, ale já nevím jak. Pak začali i o tom, co chci jednou v životě dělat. Neví jaké pro mě je být mezi těmi lidmi a bát se jen na někoho podívat. Přijdu si jak blázen, ale taky asi jsem. Už odmala jsem si myslela, že to není normální, takhle se bát a podle toho co jsem četla, by se s tím mělo něco dělat. Ale kdykoliv jen začnu s tím, že by možná nebylo špatné zajít k psychologovi, mě zastaví s tím, že jsem v pořádku. Nikdy jsem jim neřekla, co mě trápí a teď už to vypadá i tak, že po nocích brečím sama v pokoji.
Představa, že tam strávím ještě čtyři dny je pro mě nemyslitelná. Ať se snažím uklidnit jak chci, stejně pak začne hodina a já jsem v takovém transu, že se nemohu soustředit na nic. I když si říkám, že jsem lepší než oni, pořád mi není jedno zda se budou smát nebo ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Teranosuke Unko Teranosuke Unko | 4. dubna 2016 v 22:23 | Reagovat

Tahle situace... taky jsem se kdysi bála jen promluvit, protože jsem měla strach, že řeknu něco špatně a ostatní si ze mně začnou opět utahovat. Nakonec jsem to nějak byla schopna překonat. Stačilo jen jediné odhodlání, jediný nádech, správná věta a bylo to. Najednou už mi nepřipadalo, že se mi chtějí smát. A i když ano, už mně to nezajímalo. Jen jednou. Jen jednou to stačí. Ale chce to hrozně moc odvahy...
A to s rodiči... vážně ti řekli něco takové? Jak vůbec mohli? Chápu, že chtějí, aby jsi se socializovala, ale takhle rozhodně ne! Nemůžou tě přece nutit do něčeho, čím se budeš ještě více stranit! Vážně mám pocit, že dospělí kolikrát nedokážou pochopit, jak se cítíme. Jako by zapoměli, jak jim bylo v našich letech...
Tak mně napadá... nemáte ve škole třeba třídní psycholožku? Pokud ano, myslím, že by bylo dobré za ní zajít. Měla by zachovávat tajemství, takže by ses jí se vším mohla svěřit a rodiče by se to ani nemuseli dozvědět. Když už toho psychologa neschvalují... Já sama, tak nějak plánuji si k té naší zajít, protože je toho na mne taky kolikrát dost... jen mi taky jaksi trošku chybí ta odvaha. Kolikrát už stojím před dveřmi, ale nedokážu zaklepat...
Vím, že to teď asi bude znít... zvláštně? Vzhledem k tomu, že jsem dosti nevyrovnaný člověk, který se taky často trápí... ale kdyby jsi se třeba potřebovala svěřit... klidně můžeš mně. Někdy je nejlepší svěřit se někomu úplně cizímu. I když chápu, že máš na tyhle věci asi ten blog... já se taky na svém blogu kolikrát vypisuji...
Takže jen... kdybys chtěla... třeba by jsme se mohli domluvit nějak přes email... nevím sice jestli ti dokážu nějak výrazně pomoc... ale kdysi jsem byla taky taková... a vím jak to bolí...
Ale jestli ne, klidně to ignoruj... vím, že je to asi zvláštní nabídka... ale je mi líto, když vidím, jak se ostatní lidé trápí, tak jak kdysi já...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama