Neshodly jsme se ani na barvě

3. srpna 2016 v 10:00 | _asuka |  still breathing.

Na toto téma jsem chtěla napsat článek už vážně dlouho, ale myslím, že po poznatku z předminulého týdne, je na to ten správný čas. Asi budu litovat, že jsem to kdy zveřejnila. Je to jeden z těch článků, co mají místo mezi rozepsanými články a nikdo jiný, než já, by je neměl číst. Ale co už. Musím na toto téma něco napsat. A o čem vlastně mluvím? O mích kamarádkách. Teda... Mám jen jednu. Je to složité. Ale poprvé v životě vím, že je to kamarádka.

Tak jo, nějak musím začít. V mém život je osoba, které se nejde jen tak zbavit. Znám ji celý svůj život. Myslím, že není potřeba to nějak tajit, jmenuje se Tereza. Moje mamka poznala tu její v porodnici, narodila se o den později než já (když jsme byly malé, dělaly jsme z toho hroznou vědu, jen tak mimochodem). Naše rodiče se pořád stýkají a já ačkoli jsem to zkoušela, tak s jí nezbavím. Nikdy na ní nebudu moci zapomenout. Aby jsem byla upřímná, obviňuji ji z jednoho mého nedostatku. Už ve školce jsem měla problém jít za ostatníma dětma a bavit se s nima, ale s ní jsem to nikdy překonávat nemusela, nepotřebovala jsem někoho dalšího. Naše přátelství bylo samozřejmost. Možná, že kdyby tam tehdy nebyla, tak by jsem neměla tyhle problémy dneska. Ale radši se tím nezbavím do hloubky - stejně by to nebyla její chyba.
Bohužel, do druhé třídy už chodila do jiné školy, protože její táta vydělává 3x tolik co můj, tak si koupili domek ve vedlejším městě. Našla si tam spoustu přátel. Za ty roky, jsem mohla sledovat, jak se chvíli bavila nejvíc s tou a pak s tamtou. Ale já jsem to tak neměla. Tehdy k nám do třídy přišla nová holka a já jsem se za ní -po dlouhém odhodlávání- konečně šla a začali jsme se bavit. Tereza byla vždycky jiná než já, ačkoli jsme se v mnohém lišily, naše přátelství bylo samozřejmost. Moje nová spolužačka mi byla podobná více a já konečně zažila, jaké to je, lézt s někým po stromech a ne si hrát s panenkama. Je ironické, že dnes, když je to pořád má spolužačka, tak se ani nepozdravíme. Nevím kdy přesně se to stalo, ale je z ní jednoduše děvka. Jí se ale zabývat nebudu. Stejně mi je naprosto ukradená.
Terezu jsem už před několika rokama, přestala brát jako kamarádku. Kromě společně stráveného času, nemáme společného nic. Ani ve školce, jsme se neshodly na oblíbené barvě. Když se dívám zpětně, tak jsem jí toho vždycky hodně záviděla, že má prostě všechno, co já ne. Nestydím se za to, vím, že závist je špatná, ale nikdo není dokonalý a každý někdy někomu něco záviděl. Říkám si, jestli o mě taky někdy přemýšlí, jako já o ní. Stejně ale vždycky skončím u toho, že nejspíš ne. Je jednoduchá, jednoduše přemýšlí a nezajímá jí nic jiného, než hadry a to jak se zmaluje. Nikdy jsem jí neviděla, že by brala něco tak vážně, jako já některé blbosti. Ale to nevadí. Minulý týden, mi konečně došlo, jak jí mám nazývat. Je to jen moje kamarádka z dětství. Možná, že protože jí znám celý život, tak jí to její nafintěné já nikdy neuvěřím. Ať zhubla nebo ne, já nikdy nechci být jako ona a nikdy by jsem s ní neměnila. Už to vím.
Věřím tomu, že zažila spoustu věcí, co nebyly příjemné. Třeba rozvod jejích rodičů byl až přehnaně moc dramatický, ale víc se to podepsalo na její mladší sestře. V tu chvíli, když mi došlo, že jsem ráda, že nevypadám jako ona, jsem poprvé v životě děkovala za ty věci, co na sobě tak nesnáším. Děkovala jsem za to, že se nenechám kašlat na školu. Vlastně mi došlo, že ten kdo mi nejvíc ubližuje, jsem já sama. Vím, že sama sebe ničím. Že se mučím nad látkou, ze které budeme psát test. Donutím se nad tím sedět a brečet. Moje sešity jsou na spoustě místech rozpité, jak jsem nad tím brečela, když jsem se učila. Vím, že je špatné, že nad sebe vztáhnout ruku. Doslova. Už je to rok, co jsem si vzala kuchyňský nůž, ano kuchyňský nůž, a poprvé si udělala pár škrábanců na noze. Ne hlubokých, mám nízký práh bolesti. Není to sebepoškozování. Nemůsím to dělat a většinou ani nemám potřebu. Nikdy jsem necítila tu úlevu, o které ostatní mluví. Ale udělala jsem to několikrát. Jak jsem řekla - vím, že to není dobře, ale já takhle žiju. Můj život je o tom, že brečím nad učením, že se bojím s ostatníma mluvit, že mlčím a poslouchám ostatní, že sama sebe žeru zaživa, že se proklínám kvůli tomu, jak vypadám. Ale tehdy, když jsem ji viděla, jsem ze sebe měla radost, byla jsem pyšná na to, jaký jsem člověk. Asi to nedává smysl, ale co sakra dává smysl?
A ještě jedna věc. Nahoře jsem zmínila, že mám jednu jedinou kamarádku. Je to tak holka, o kterém jsem tu psala nesčetněkrát. Poslouchala jsem její rozhovor se spolužačkou a zjistila, že má ráda kpop. Sama nevěřím tomu, že jsem se odhodlala za ní jít, ale stalo se a já jsem za to neskutečně ráda. Spoustokrát jsem si tu na ní stěžovala, ale i tak jí mám ráda. Stěžovala jsem si, protože je lidské, že si lidi, co spolu tráví hodně času, lezou na nervy. Dva týdny na začátku prázdnin jsem ji neviděla. Myslela jsem, že se zblázním. Takhle jsem se snad nikdy netěšila, až někoho uvidím a budu s ním moci být. Došlo mi v čem s Terezou byla chyba - naše přátelství bylo samozřejmé, proto jsme na něm nikdy nepracovali a nikdy se nesnažili ho zlepšit. Ale to nevadí. Teď je v mém životě už konečně někdo jiný... Někdo, kdo na mě myslí a chce mě taky vidět a nezapomene na mě. Nikdy v životě jsem neviděla, nikoho, kdo by měl takovou radost z narozeninového dárku. Dala jsem jí jen sladkosti a tričko. Ona se na místě skoro brečela a kdyby nezazvonilo na hodinu, tak by mě v obětí držela dalších deset minut. Taková má být kamarádka. Ne někdo, kdo vám řekne na všechno já zapomněla. S ní jsem poznala nové věci. Je to těžké popsat, ale ona prostě ví kdy mlčet a kdy se ptát. A já taky. V jedné knize jsem četla, že přátele o některých věcech nemluví, i když je ví. Jako by to bylo nepsané pravidlo. A je to pravda.

Doufám teď, že nevypadám jako jedna z těch holek, co si na facebooku píšou, jak bez sebe nedokážou žít. To totiž nesnáším. A pokud tak vypadám... stalo se, no.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Teranosuke Unko Teranosuke Unko | 3. srpna 2016 v 16:29 | Reagovat

Kamarádi, no... s tím jsem vždycky měla problémy a vlastně je mám až do teď. Taky mám v rozepsaných podobný výkec...
Musím přiznat, že ti asi trochu závidím tu kamarádku se stejným zájmem... a jsem moc ráda, že sis uvědomila, jak drahá ti je i přes ty chyby, co má. Však on nikdo není dokonalý :). Však ono kamarádství je i o tom se respektovat navzájem... :).

2 beepinka beepinka | Web | 4. srpna 2016 v 14:19 | Reagovat

Takhle to holt v životě chodí. Taky mám takhle kamarádku z dětství...nicméně teď už ji vůbec neznám a za to,jak se ke mně chovala ji upřímně nesnášim. Vůbec s ní nejsem v kontaktu,přestala pro mě existovat. Nicméně občas na ní myslim a je mi to tak nějak líto. Měla jsem jí fakt ráda. Každopádně jsem moc ráda,že máš takovouhle skvělou kamarádku ^^. Taky bych nějakou potřebovala. Stačila by mi jedna,které bych mohla říct naprosto,ale naprosto všechno ..která by mi prostě rozuměla. Bohužel mám problém jako ty...nejsem moc komunikativní...málokdy se odvážím někoho oslovit...jsem docela dost introvert. A proklínám se za to.

3 Gabby Gabby | 6. srpna 2016 v 6:59 | Reagovat

Ahoj :) založila jsem si kanál na youtube a natáčíme parodie na filmy a seriály. Teď jsme natočili parodii na hunger games a dál plánujeme: Avengers, Walking dead, Game of thrones, atd..
Hledáme lidi, kteří by si chtěli zahrát :) Nemusíte mít zkušenosti, stačí,že Vás to bude bavit :)
Tady je odkaz na naši první tvorbu:https://www.youtube.com/watch?v=LNWFetOc1gE

Kdo by měl zájem, tak mě kontaktujte zde:https://www.facebook.com/gabby.vernerova

PS: Jo závist je špatná, ale každej si tím musí projít a upřímně asi každej závidí pořád někomu něco. Pak máš rozdíl mezi zdravou závistí a tou druhou, hnusnou. No já mám taky jen jednu kamarádku a to je ta, se kterou se známe od narození. Máme hodně věcí společných a zažili jsme toho hodně. A kdybych ji ztratila, tak nevím prostě. Ale taky jsem měla celou základku jednu "kámošku", co byla jen naoko. Přebírala mi kluky, pomlouvala mě a já jsem se vždycky bála se jí postavit. Ale základka skončila a mě život zocelil, takže jsem šťastnější. Doufám,že i ty se od ní odpoutáš :)

4 AWIT•ER AWIT•ER | Web | 7. srpna 2016 v 22:25 | Reagovat

Problémy za někým jít, zeptat se na prostou věc, nemyslet si, že mě ten člověk hned přehlédne a já budu za blbce, něco si od někoho něco půjčit, udělat první krok - věci, který jsou pro mě nejvíc složité. Není to ani tak, že bych se styděla. Jen jsem asi moc paranoidní (dokonce mi jedna učitelka "ze srandy" "diagnostikovala" paranoidní poruchu osobnosti) (milá učitelka). Děsím se toho, jak ten člověk na mě bude reagovat. Nejradši bych, pokud možno, byla co nejčastěji prostě sama. Bez ostatních lidí, kteří si o mě myslí bůhvíco. V tomhle je nejspíš mezi námi rozdíl.. zatímco já bych dokázala žít bez kamarádů, ty je potřebuješ. Vážně ti přeju, aby ti ta základka utekla a tys měla víc příležitostí se přirozeně s někým seznámit.

Já nebýt mé babičky, nemám ani tu jednu kámošku, se kterou se znám vlastně celý život. Její babička sousedí do dneška s tou mojí a často se navštěvovaly, takže takhle nás "nuceně" seznámily. Kdybych jí neznala tolik let a potkala jí třeba někde ve škole, asi bychom si vůbec nerozuměly a nebavily se spolu. Díky tomu, že je skoro jako moje sestra (která ovšem bydlí 15 km ode mě), víme, co v danou chvíli říct a nikdy mezi námi není trapné ticho. Vždycky najdeme nějaké téma. A když ta druhá to téma nezná, nastává obřad, kdy jedna zasvěcuje druhou do svých poznatků z dob, kdy jsme byly mimo naše setkávací stanoviště u babiček. A takhle máme vlastně stejný zájmy. Úplně si pamatuju časy, kdy jsem jí pouštěla první anime. Teď je do toho ještě větší debil než já. Pak mě zase učila na kytaru. Taky jsem jí nadšeně vyjmenovávala všechny členy EXO a nutila ji zapamatovat si je. Teď se v kpopu vyzná skoro stejně jako já.. :D Přátelství, které je samozřejmostí není vždycky k zahození..
Každopádně tady to končí, protože já se s někým přirozeně seznámit prostě nedokážu. I když za mnou někdo sám přijde, neumím se v tu chvíli chovat přirozeně a většinou se ten člověk už podruhé neukáže, takže tak.. forever alone hadr.

Nicméně je dobře, že máš teď kámošku, se kterou to přátelství můžeš.. jakože.. zlepšovat, chápeš. Moc tyhle věci sama neprožívám. Nejspíš jsem ohledně těhle věcí chladná jak nejvíc to jde.. každopádně tobě to vážně přeju. A na tamtu čůzu vůbec nemysli. :D Tohle zase jde mně - dost rychle jsem zapomněla na "kamarádky" z prvního stupně kvůli kterým jsem brečela každej den a zvracela, když jsem měla jít do školy (když nad tím přemýšlím, nejspíš jsou ony důvod, že teď o kamarády nestojím..). Takže i ty na ní zapomeň a věnuj se té kamarádce, kterou máš teď. Jop. Zásadní a uřitečná rada, já vím.
..promiň.. :D

A taky promiň za tak dlouhý komentář TT__TT klidně ho po dočtení smaž, protože je to fakt extrémně dlouhý. *zběsile se klaní* mianhae, mianhae~

5 Asuka Asuka | E-mail | Web | 8. srpna 2016 v 21:23 | Reagovat

[4]: Heh, za dlouhý komentáře se neomlouvej, já jsem ráda, že to někdo čte.. :D
Vlastně tě ve spoustě věcech chápu. Já sice přátele prostě nějakým způsobem chci a potřebuju, ale dělat si je... To je trochu horší. Sama za někým jen tak nejdu. A když za mnou někdo přijde, tak se taky většinou znovu neukáže. Když jsem skoro dva roky chodila na anglinu do uplně jiné třídy, měla jsem z toho dost slušný traumata. Pořád to vlastně není uplně ok. Když mi nějaká holka nabídla ať si k ní sednu, byla jsem ráda, ale jak říkáš - v tu chvíli se nedokážeš chovat přirozeně. Proto mě většina lidí má za uplnýho trotla. A lidí, kteří se dokážou prokousat tímhle... em... naprosto nenormálním počátečním chováním, je sakra málo. Tohle bylo fakt poprvé, co jsem se odhodlala (díky hodinám tělocviku jsem věděla, že VÍ JAK SE JMENUJU, a to je sakra něco, jsem ten typ, co ani většina lidí neví, že existuje, díkybohuzato). Musím jí zatleskat, že to jako první osoba dokázala překonat. Možná to v článku líčím moc dokonale, ale ty nedokonalosti tam jsou. Je prostě jiná než já a na spoustě věcech se neshodneme. Hlavně já jsem ten typ - nesahat na mě. V tom jsem taky dost odtažitá. Prostě se v objímání nějak nevyžívám. Není to tak, že by jsem nechtěla, ale nějak to neumím vychytat.. Často lidi chytám za rameno (to je asi to jediný, čeho se ode mě dočkaj), ale vždycky po mě hoděj pohled jako "Co ti hrabe?", protože to dělám v tu nejmíň vhodnou chvíli. Takže radši na nikoho nesahat. Začínám s vyrovnávat s tím, že skončím s kočkama a budeme spolu koukat v posteli na doramy a sledovat comebacky. Protože já si takhle nikdy nikoho nenajdu. Ne, že by mě ta představa držet kluka za ruku nelákala,ale přijde mi jako z jinýho vesmíru.. A stejně vlastně asi nebudu mít ani tu práci..

Dochází mi, že to asi není uplně k tvímu komentáři, ale..Už jsem to napsala no...

6 Yumi-chan15 Yumi-chan15 | Web | 12. srpna 2016 v 19:52 | Reagovat

Pravý charakter lidí a náš přístup k němu se projevuje buď okamžitě, nebo až postupem času a s novým pohledem na věc. Mezilidské vztahy už prostě takové jsou. Osobně se mi to nelíbí, ale krčím nad tím rameny. Ostatně z části vím jak se cítíš, jelikož si všímám pár společných vlastností.

Já jsem zaplatila docela vysokou cenu za přátelství se špatným člověkem, kterému jsem věnovala až příliš moc let. Mohla jsem se rozhodnout lépe a pamatuji si to, bohužel má volba se odložila a já se odhodlala teprve před krátkou dobou. Ale stejně jako ty, i já jsem za své rozhodnutí ráda. Na onom přátelství můžeme společně pracovat a je tolik možností jak ho zlepšit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama